Mám se ráda

„Nejseš dost dobrá, nic nedokážeš, jseš nicka, nikdo tě nemá rád, nezasloužíš si lásku, podívej se na sebe jak vypadáš, co to z tebe zase vypadlo? radši mlč, jsi trapná, zase jsi to zvorala, jsi vážně k ničemu, nenávidím tě…“ Nedostatek sebevědomí, pocity méněcennosti, nespokojenost sama se sebou… Kdo z nás to nepoznal?

 

Většinou jsme totiž od malička vedeni k tomu, abychom byli dokonalí (podle koho nebo čeho vlastně?), abychom nedělali chyby (protože za chyby se trestá), abychom upřednostňovali druhé před sebou (protože myslet v první řadě na sebe je přeci sobecké), abychom byli poslušní a dělali, co po nás druzí chtějí (protože jen tak nás budou mít rádi)… Naši rodiče nám často i svým vlastním životem předávají zprávu „Na mě nezáleží, druzí jsou důležitější“, když například setrvávají ve vztazích bez lásky a obětují se pro své děti.

A tak se postupně naučíme ukazovat jen tu naši hezkou stránku, tu, o kterou společnost stojí a tu druhou, nežádoucí, před světem schováváme. Chceme být hodní chlapečci a holčičky, kteří si zaslouží lásku.

To všechno přináší veliké vnitřní napětí a v konečném důsledku vede k tomu, že se nepřijímáme takoví, jací jsme, nemáme se rádi, jsme nespokojení s tím, jak vypadáme, bojíme se udělat chybu, často se obětujeme pro druhé, protože na nás přece nezáleží, cítíme se frustrovaní, nešťastní, nehodni lásky… Žijeme v nefunkčních vztazích, chodíme do práce, kterou nemáme rádi, necháme sebou manipulovat… A taky si způsobujeme celou řadu zdravotních potíží. Potlačujeme sami sebe, abychom byli ti hodní chlapečci a hodné holčičky, které mají druzí rádi. I já jsem to tak měla. Připadala jsem si, že nejsem dost dobrá a nic si nezasloužím, nenáviděla jsem se za to, jaká jsem, snažila jsem se být v očích ostatních lidí dokonalá, ve všem jim vyhovět a všechno odsouhlasit, aby mě měli rádi. Pocity frustrace, strachu a smutku se střídaly se záchvaty hněvu a vzteku. A jak už to tak bývá, člověk svoje strachy a pocity méněcennosti často skrývá za aroganci a netoleranci. A tak jsem kritizovala, ukazovala na chyby druhých a celkově jsem byla dost nespokojená. Ve chvílích, kdy jsem k sobě byla upřímná, jsem si ale musela přiznat, že ve skutečnosti jsem nespokojená sama se sebou a se svým životem. To, co člověk nepřijímá na druhých lidech je totiž často právě to, co nepřijímá sám na sobě, aniž by si to vůbec uvědomoval. A tak jsem postupně začala objevovat své nitro, odemykat svoje 13. komnaty, otevírat staré bolavé rány, uvědomovat si příčiny svých pocitů i činů a krůček po krůčku se pomalu měnit. Vykročila jsem na cestu sebelásky – proces sebeobjevování a sebepřijímání.

Mezi vším co mi pomohlo na mojí cestě k tomu, mít se ráda a přijímat se taková, jaká jsem, bych ráda vyzvedla online kurz Lucky Kolaříkové a Alice Kirš Škola sebelásky. Během pěti týdnů intenzivního poslouchání videí, meditačních nahrávek a webinářů a plnění praktických úkolů a cvičení jsem do sebe napumpovala tolik lásky a sebevědomí… Dostalo se mi spoustu inspirace a podpory a vytvořila jsem si silné základy pro pěstování sebelásky. Úžasnou sílu mělo i vzájemné sdílení účastníků v uzavřené Facebookové skupině.

mám se ráda

Díky Škole sebelásky jsem si začala uvědomovat svojí jedinečnost a krásu, svoje kvality a schopnosti, začala jsem si více všímat svých potřeb a pečovat o sebe, oceňovat se, dávat sebe na první místo, dělat si radost… Přestala jsem lpět na názorech druhých lidí a ztrácet energii zbytečným vysvětlováním a obhajováním. Postupně zmizela potřeba dostávat od druhých lidí souhlas a uznání. Prostě jsem se začala mít opravdu ze srdce ráda, i se všemi svými nedokonalostmi, protože právě v těch zdánlivých nedokonalostech se ukrývá dokonalost života.

Hodně silný zážitek pro mě bylo setkání s mým vnitřním dítětem. Mojí malou Zuzanku jsem tehdy našla v zoufalém stavu, smutnou, opuštěnou, uplakanou, nešťastnou… Objala jsem jí, slzy nechala stékat po tvářích, utěšila jsem jí a slíbila, že jí už nikdy neopustím. Od té doby ji často navštěvuju ve svém srdci, dávám jí plno lásky, pozornosti a objetí, smějeme se spolu, mazlíme, tančíme, hrajeme si, běháme po loukách. Kupuju ji dárky pro radost a utěšuju ji v těžkých chvílích. Pečuju o ní a dávám jí dosytosti všechno, co potřebuje, aby se cítila šťastná, spokojená a milovaná.

Lásku totiž musíme dát každý v první řadě sobě, teprve potom, když naše srdce překypuje láskou, jí můžeme vkládat i do srdcí druhých lidí. Zároveň, pokud dáváme sami sobě dostatek lásky, nebudeme závislí na lásce z vnějšku, od druhých lidí, nebudeme mít potřebu nahrazovat si lásku sladkostmi, oslabovat si tak slinivku a zadělávat si na cukrovku. Proto se každý den obejměte, pohlaďte se a řekněte si upřímně do zrcadla, s úsměvem a do očí: „Miluju Tě“.

Mějte se rádi, sebeláska je totiž naprostý základ pro zdravý život, vztahy i finance.

Začněte třeba knihou Učebnice sebelásky.

 

Základy celostního přístupu ke zdraví Vás učím zdarma v 21-denním e-mailovém programu Cesta ke zdraví těla, mysli i duše.

 

About Zuzana Hoffmannová

Mojí vášní je pomáhat lidem najít příčiny a řešení jejich zdravotních problémů a sledovat, jak se jejich životy obrací k lepšímu.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>